Klub vojenské historie Süd

"...Podivní lidé, nejčastěji vojáci, němečtí zběhové z východní fronty. Většinou byli již napolo v civilu s vojenským batohem na zádech, vybaveni kompasem, mapami a osobními lehkými zbraněmi". Takto popsal Stanislav Lexa ve svém článku (*) německé vojáky, ustupující za demarkační linii v oblasti jižních Čech.
(*) Srv. Lexa Stanislav, Bitva u Majdaleny 8. - 9. května 1945, Výběr. Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech 32, č. 2, (1995), s. 111-117.

Jelikož se bude naše cyklo-schnelle-Gruppe účastnit již 2. ročníku českobudějovického srazu příznivců historických kol (1. ročník), tak jsme si řekli, že nebude od věci se nějakým způsobem připravit (ona příprava nakonec byla více než-li dostatečná). Časově tato akce nahradila dlouho připravovanou cyklo-akci, kde se MĚL sejít větší počet příznivců německých vojenských kol (**).Také proto jsme v našem úzkém "sudím" kruhu vymysleli tuto nakonec více než plnohodnotnou "záplatu". Vcelku náročný terén podhůří Slepičích hor v okolí Trhových Svinů prověřil hlavně technický stav bicyklů (není tedy zbytečné tahat nářadí že) a i fyzickou (ne)připravenost. Přesto, že se samozřejmě nejednalo o takové sportovní výkony, jaké předvádějí kolegové reenaktoři při různých pochodech, bězích atd., i tak jsme na dobových kolech ujeli zhruba 28 kilometrů v poměrně kopcovitém terénu ! (pocitově tak o 1/3 více) Těžší to bylo o to, že 2 ze 3 strojů byly v záběhu a toto byla jejich první delší vyjížďka. Nakonec ale technický faktor obstál až na malé lazení a technické problémy skutečně dobře. Počasí také velmi přálo, po poledni již začalo slušně připalovat, takže to jistily pouze košile. Výstroj atd. jsme přizpůsobili tehdejšímu skutečnému stavu, tj. netahat s sebou neužitečné zbytečnosti.
(**) - Pokud by někdo měl zájem se příště něčeho takového zúčastnit, není problém, stačí nás kontaktovat ! 

Cestou bylo také samozřejmě hodně k vidění, samozřejmě kromě nádherné krajiny. Některé menší vesnice stále nabízely to staré kouzlo, kde se čas mnohde až zastavil dejme tomu v 50. letech - úroveň některých komunikací tomu také vcelku odpovídala. Myslím, že kompletní staré patníky po obou stranách silnice již nejsou moc často vidět (úsek Březí - Nežetice). Průjezd (spíše průchod) kopcem kolem Todeňské hory s její slavnou vyhlídkou byl vcelku pekelný a na mou hlavu se snesly nadávky kolegů. Musel na nás být zajímavý pohled, shluk flekatých vagabundů ležících u kraje silnice - však jsme také po průjezdu prvého automobilu propadli v horoucí smích. V Todních jsme navštívili objekt bývalé školy (částečně přestavena), která byla rodným domem Dr. Jana Petříka, jehož archeologický výzkum byl bytostně spjatý s nedalekým Trocnovem - má zde pamětní desku (***). Okolí je zajímavé i z pohledu událostí r. 1945, kdy právě tudy unikaly na západ jednotky vlasovců. Dne 9. května 1945 právě zde nocovalo 36 vlasovců. Místní z jejich řeči vyrozuměli, že se obávají pomsty vojáků Rudé armády za zradu. V noci na 10. května dorazila do obce první hlídka RA. Sovětští vojáci zajatou skupinu vlasovců ze školy odvedli zpět do Trhových Svinů (podrobněji v článku na Severním Českobudějovicku). Další zastávkou byl unikátní věžový vodojem v Něchově. Tato technická památka vždy pohladí po duší a tentokrát vydala i poklad v podobě kešky. Polní cesta směrem na Nesměň byla velice působivá a navíc stinná. Právě někde kolem samoty Větrná Hůrka přišla k úhoně ona gumová nášlapka. V Nesměni nás čekal již druhý unikátní vodojem (v jehož stínu jsme poobědvali) a hezká kaplička na návsi s vročením 1938. Poté trasa vedla obloukem hlavní silnice do Besednic, kde jsme opět čekali onu toužebně očekávanou zmrzlinu, která ale ani zde nebyla k dispozici.
(***) Více se může zájemce dozvědět v článku Daniela Kováře, Velikáni Trhovosvinenska, 3. část - Jan Petřík, spravedlivý soudce a objevitel Žižkova rodiště, TSL 2/1998 a Františka Kadlece, Trocnov, Jan Petřík, Borovany, Borovanský zpravodaj 12/2005, s. 4)

Poté přišla ona příslovečná "zkouška ohněm". Byla zde možnost jet po asfaltce úpatím Besednické hory, která však na mé "aktuální" mapě KČT z roku 1999 jaksi ještě nebyla vyznačena. Přišlo tedy špatné rozhodnutí jet najisto po zelené směrem na Dobrkovskou Lhotku. Ovšem z polní cesty se stala cesta bahenní a poté úzká lesní pěšina s kořeny a mnohde se smrčky uprostřed. Bylo vidno, že tato pěší stezka (na slovo pěší výslovně upozorňuji) se moc asi nepoužívá. Najednou se objevil prudký svah, který bylo neradno sjíždět. O něco větší překvapení čekalo dole v podobě značně rozbahněného okolí vodní strouhy. Kolegové postupovali rozvážně a podařilo se jim dostat na druhou stranu. Mě ovšem volbou špatné cesty zapadla kola až po osičky a ani nohy mi nešly z lepkavého bláta vyndat, prostě "besednické bažiny". Kolegové samozřejmě propukli v huronský řehot, jak jinak. Dále jsme po kraji lesa dojeli až k Sýkorovu Hamru, zleva k rozcestníku vedla pěkná prašná cesta až od hlavní silnice... Hamr je dnes již v troskách, zachovala se pouze obytná část sloužící pro chatové účely. Náhon (již suchý) zde také mají velmi pěkný. Místo bude stát za podrobnější průzkum v pozimním období bez vegetace. Dále se pokračovalo nivou potoka, který poskytl velmi vítané osvěžení. Cestou nás míjeli dva horští cyklisté - opět nechápavé pohledy. Po přeškrábání se přes kopec, kde jsem měl já osobně už docela dost, jsme po malé navigační chybě sjeli k oblíbené Dobrkovské přehradní nádrži a na zdejší náves. Bohužel pro nedostatek času jsme nemohli přijmout pozvání na kávu od místních, které bylo zachyceno kdesi ve vzduchu. Následoval 12procentní svah směrem na Záluží-Slavče, po pravé straně bylo vidět oblast zpustošenou ilegální těžbou vltavínů. Cesta zpět směrem na T. Sviny již ubíhala velice svižně, jak by také ne, když je celou cestu z kopečka. To byla taková malá odměna za tu předchozí trasu. Celkově hodnotím celý podnik velice pozitivně a jsem rád, že se prověřily technické i fyzicko/psychické stránky našeho snažení. Podobné vyjížďky se budeme snažit pořádat častěji !