Klub vojenské historie Süd

 1.října 1938. Češi odmítli dohodu z Mnichova a rozhodli se pro boj. Na jejich opevnění určitě naše armáda vykrvácí, ale nakonec stejně zvítězíme, protože Čechů je málo a jsou sami.

Ráno nás na náklaďácích odvezli k české hranici. Předpolí jejich obrané linie sice měly vyčistit oddíly Freikorpsu, ale české vojsko je rozprášilo a zahnalo. Před námi již šla rota, která předsunutá česká družstva zatlačila až k obrané linii. Byl jsem zařazen do průzkumného družstva, které má provést průzkum bojem a zjistit rozmístění českých krytů a zákopů.

Vyrazili jsme za svítání. Přískoky jsme se dostali až několik desítek metrů od předních zákopů. Náhle nás zpozoroval český četník, začal na nás něco křičet a vystřelil do vzduchu. Opětovali jsme palbu a najednou nad našimi hlavami začaly svištět desítky střel. Velitel dal rozkaz k návratu, zde už se dál nedostaneme. Náhle kamarád vedle mne dostal zásah do nohy. Pomohl jsem mu vstát a odvlekl ho do bezpečí. Když jsme podali hlášení o rozmístění české obrany, dělostřelci rychle přitáhli dělo a několik minometů. Spustili dělostřeleckou přípravu, která jistě rozryje české zákopy a překážky a možná zničí i nějaké české kryty.

Po skončení dělostřelby se naše rota vydala v rojnici jako první vlna útoku vpřed. České zákopy sice byly rozryty, ale stále se v nich drželi čeští vojáci. Byly to ale jen nějaké předsunuté hlídky a brzy ustoupili za překážky. Rychle jsme naskákali do jejich okopů a kráterů po granátech. Nemilé bylo zjištění, že protipěchotní překážky jsou od dělostřelby téměř netknuté. Na řadu tak přišli ženisté, kteří se nejdříve náložemi pokusili zničit část překážek, ale marně. Zadýmovali tedy naše předpolí a rychle vyrazili ručně v překážkách prostřihat průchod. Podařilo se jim to i když při tom jeden z nich přišel o život. Rychle jsme v řadě proběhli otvorem v překážkách a opět se za nimi rozvinuli, naštěstí Češi průchod nezpozorovali a nepřenesli sem svojí hlavní palbu. Začalo pomalé zatlačování českých vojáků. Od krytu na kopci se ozval těžký kulomet. V palbě kulometů, pušek a detonací ručních granátů se ozýval křik raněných – Čechů, ale hlavně našich… Náš zdravotník našel smrt už někde u překážek… I tak se nám podařilo Čechy zatlačit až za linii krytů. Když jsme byli od prvního vzdáleni jen několik desítek metrů, oddělilo se družstvo úderníků s náložemi ke zničení krytu. Viděl jsem jak vylezli na jeho střechu a naskákali do jeho týlu. Ozvalo se několik dunivých výbuchů. Zřejmě již je kryt zničen. Náhle ale odněkud z jeho stěny vypadl granát a tlaková vlna jeho výbuchu odhodila několik našich úderníků. Další, který se pokusil umístit nálož do vchodu objektu byl zastřelen z nějaké zadní střílny. Průsekem vedoucím k objektu právě již jely dvě naše motorky s kulomety, když tu se opět ozval pevnostní kulomet a několika dávkami obě motorky zapálil. Úderníkům se tedy akce nepovedla. Najednou koukáme jak od pevnosti zbaběle utíká velitel úderníků, který jediný akci přežil díky tomu, že jí velel z bezpečí za objektem. Co teď? Máme se pokusit prorazit nepoškozenou linii pevností? Z váhání našich velitelů jsme byli vyrušeni zvukem polnice a českým křikem. Češi dělají protiútok! Rychle jsme se stáhli kus zpátky abychom našli vhodná obraná postavení. Ale nepřítel už je tady a vnáší do našich řad paniku a smrt. Když se snažím doběhnou k jedné ze zničených motorek abych se za ní skryl, náhle mne prudký úder do levého boku sráží k zemi, nemůžu se pohnout a upadám do bezvědomí. Když se za chvíli opět proberu, sáhnu si na bok a ruku mám od krve. Nemůžu vstát, ani ze sebe vydat jedinou hlásku… Neslyším ale již žádnou střelbu. Kolem se pohybují postavy ve zvláštních kónických helmách a pokřikují po sobě něco v řeči, které nerozumím… Naše první vlna útoku má stoprocentní ztráty…