Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kovalyn 1944

16. 1. 2011

Leden 1944 na kyjevské ruské frontě přinesl několik dní dešťů a teplejších dní, při kterých téměř roztál všechen sníh. Mohli jsme tak po dlouhé době opět odložit naše bílé maskovací převlečníky a teplé kabáty. Deště ale pokryly všechny cesty a silnice ruským asfaltem – bahnem, do kterého zapadávaly všechny naše nákladní vozy, i koňská spřežení táhnoucí nám na frontu jídlo, munici a dělostřelectvo. A právě v této době jsme se chystali k útoku na ruské pozice, kterým by jsme získali strategicky důležité městečko Kovalyn. Už několik týdnů zde panoval relativní klid, který jen občas narušil německý nebo ruský dělostřelecký přepad. 20. ledna jsme byli připraveni v našich zákopech a dřevozemních bunkrech k odpolednímu útoku. Brzy ráno počaly na Kovalyn dopadat naše dělostřelecké granáty a v dopoledních hodinách zahájily na levém křídle útok jednotky Wehrmachtu. My jsme měli zaútočit přímo na městečko až po proražení ruských pozic nalevo od nás. Všechny plány ale narušil útok partyzánské tlupy v našem týlu. Kolem poledne jsme se dozvěděli o přepadu polního velitelství praporu Wehrmachtu několik kilometrů na severozápad od nás. Naše rota byla odvolána z plánovaného útoku a dostala rozkaz osvobodit velitelství a zlikvidovat partyzány.

aq.jpg

Urychleně jsme se stáhli z polního opevnění a na náklaďácích přesunuli blíže napadenému velitelství. Když jsme rozvinuti do rojnice zahájili akci, nikdo netušil jak silní partyzáni jsou a jestli je ve velitelství někdo naživu. Krajina zde byla poznamenána boji, které se zde několikrát převalily od roku 1941. Terén byl poset zarostlými, i docela čerstvými krátery po dělostřeleckých granátech. Terén zde byl velmi členitý a museli jsme postupovat s nejvyšší opatrností, nevěda kde se může nepřítel skrývat. A náhle to začalo. Vzduch prořízly kulky ruského kulometu, na nebi se objevila rudá světlice a my jsme s sebou praštili k zemi, bez ohledu na mokro a bláto. Sto metrů před námi, na teréní vlně, byla skupinka partyzánů s těžkým kulometem. Přískoky a plazením při krytí samopalů našich velitelů jsme se dostávali stále blíž a blíž. Mé družstvo šlo přímo proti kulometu. Náhle se před námi na horizontu objevily další postavy a posílaly za námi pozdravy pánů vynálezců Mosina, Tokareva a Maxima... Nepřátelský kulomet jsme museli zlikvidovat naším vlastním. Kulometčík s pomocníkem zalehli do jednoho starého kráteru a počali okamžitě posílat k Rusům jednu dávku za druhou. Uběhlo ale jen několik vteřin a naše kulometčíky zasypaly střely automatu, který se objevil dvacet metrů vlevo od ruského kulometu. Oba kulomtečíci byli težce zranění, možná mrtví. Na jejich tragédii jsem koukal z kráteru hned za nimi. S Antonem, který se plazil vedle mne, jsme na sebe pohlédli a beze slova rychle skočili ke kulometu a pokračovali v načaté práci. Ač to bylo nebezpečné, vyskočili jsme z kráteru abychom měli lepší výstřel a zatímco Anton držel kulomet na rameni, já jsem spustil dlouhou dávku a zasáhl obsluhu ruského kulometu, který se náhle odmlčel. To již i ostatním se podařilo zlikvidovat další partyzány a pokud někteří přežili, zřejmě všichni utekli zpět k obsazenému velitelství.

Ocitli jsme se na úpatí vysokého strmého kopce, na jehož vrcholu se nacházela dřevozemní pozorovatelna s velitelstvím. Svah kopce obepínal jako prstenec kruhový zákop s protipěchotní překážkou. Opevnění, které vybudovali naši vlastní vojáci, jsme my teď měli dobývat. Jiná cesta než po otevřené stráni kopce nebyla. Naštěstí byl rovněž pokryt krátery, které jsme mohli využít, ale všem bylo jasné, že se po boji už se všemi kamarády z roty asi už nesetkáme... Velitel zakřičel rozkaz a my jsme prudce vyrazili vpřed s nabitými zbraněmi a nasazenými bodáky. Partyzánů bylo v zákopech a pozorovatelně naštěstí jen pár, ale i tak nás velmi rychle dokázali na otavřeném svahu přibít palbou k zemi. Podařilo se nám hodit před překážky několik dýmovnic a příznivý vítr hnal hustý dým přímo na partyzány. V ten moment jsme vyrazili opět přískoky vpřed. Rusové nás neviděli a vedli palbu na slepo, což ale nezabránilo tomu, aby se steč obešla beze ztrát. Vojín Hinkle z našeho družstva zrovna dobíhal do starého kráteru, když mu nepřátelská střela zasáhla krk a mrštila jím zpět k zemi. Hinkle umíral, neměl ani sílu křičet, z jeho zakrvácených úst se ozývalo jen chrčení... Museli jsme dál, pomyslel jsem si jen, že si ho snad všimne některý ze zdravotníků. Když se dým už téměř rozplynul, byli jsme od Rusů právě tak daleko, abychom za nimi poslali několik granátů. Voják z druhého družstva, kterého jsem neznal jménem, odjistil svůj granát, ale v momentu kdy se ho chystal vrhnout do zákopu, byl zasažen plnou dávkou ze samopalu přímo do prsou a padl mrtev na znak. Odjištěný granát se chvíli kutálel ze svahu až se zastavil o kámen a vybuchl. Bohužel, jen několik metrů od výbuchu se plížil kamarád Anton. Byl také na místě mrtev... Další granáty už nalezly spolehlivě svůj cíl a dopadly do zákopu. Také proti nám bylo vrženo několik granátů, ale většinou se každý dokázal včas skrýt. Jeden granát vybuchl za kráterem do kterého jsem právě skákal. Ještě v letu jsem ucítil říznutí na pravém rameni a po mém dopadu na zem mne zasypala sprška hlíny a úlomků kamení. Střepina granátu mi roztrhla převlečník a blůzu a lehce mne škrábla na rameni. Nic to nebylo, zvedl jsem se, konečně také přeskočil výbuchem ztrhlý ostnatý drát a skočil do zákopu. Ten již byl náš. Na dně se válelo několik mrtvých partyzánů. Už zbývala jen skupinka v bunkru. Hodili jsme před bunkr dva granáty a křičeli na Rusy ať se vzdají. Z bunkru vyšli s rukama nad hlavou čtyři Rusové. Měli roztrhané šaty a byli od krve. Ustrašeně házeli očima z jednoho vojáka na druhého. Konečně jsme zjistili jaký osud potkal velitelství armádního praporu. Pohled na několik mrtvol německých důstojníků vedle sebe a mrtvé německé vojáky u bunkru dal odpověď také na otázku, jaký osud čeká zajaté partyzány. Velitel roty dal rozkaz zajatce zastřelit a obrátil se k polní radiostanici aby podal hlášení o splnění úkolu. Tři ze zajatců byli jeden po druhém několika dobrovolníky zastřeleni v nedalekém velkém kráteru. Když měl být zastřelen poslední, doběhl právě ke kráteru vojín Heim, nejlepší kamarád padlého Hinkleho a vrhnul se na zejatce. Svým útočným nožem mu připravil jiný konec. Zelená světlice ukončila akci...

be.jpg

 

Náhledy fotografií ze složky Kovalyn 1944