Operation Konrad
26.prosince 1944 došlo k úplnému obklíčení hlavního města Maďarska Budapešti Rudou armádou. Aby Hitler zabránil rozkladu celého jižního křídla východní fronty, prohlásil Budapešť za pevnost, kterou je třeba bránit do posledního muže. V budapešťském kotli uvízlo 33.000 německých a 37.000 maďarských vojáků. Ve městě se rozpoutaly tvrdé pouliční boje o každý dům a ulici.
Německé velení okamžitě zorganizovalo akci mající za cíl vyproštění Budapešti. K prvnímu pokusu došlo 1.ledna 1945 – Operace Konrad I. Útok provedl IV.SS-Panzerkorps v čele s divizemi SS Totenkopf a Wiking. Zpočátku se útok směřovaný od města Tata dařil a vojska postupovala vstříc obklíčené Budapešti. Nakonec se ale 6.ledna zastavila o silnou sovětskou obranu u Bicske.
Svobodník Ziegelbauer:
„Na počátku operace Konrad I panovala u našich vojsk dobrá nálada. Považovali jsme za povinnost vyprostit z Budapešti naše obklíčené kamarády a zabránit tak dalšímu Stalingradu. Bohužel, první náznaky, že akce nedopadne dobře přišly hned z počátku – silné sněžení způsobilo značné problémy našim nákladním vozům a vůbec všem kolovým vozidlům, které zapadaly do sněhu, docházelo k haváriím a vojáci tak museli na výchozí pozice dojít i několik kilometrů sněhem pěšky, což celou operaci jen víc a víc brzdilo a podle toho také dopadla… Pryč byly doby teplé Itálie, kde jsme byli ještě před půl rokem s 16. divizí, než jsme byli převeleni k Totenkopfu…“
K druhému pokusu – Operace Konrad II, došlo hned 7.ledna 1945 ve směru od Esztergom. Útok směřoval k budapešťskému letišti Budaörs a část německých vojsk se pokusila obklíčit ruské jednotky severně od Budapešti, ale i tento pokus nakonec ztroskotal.
Poslední pokus – operace Konrad III byl zahájen 17.ledna 1945. Tentokrát byl útok proti Budapešti veden z jihu a došlo k pokusu obklíčit 10 ruských divizí. Díky masovému nasazení tanků, dělostřelectva a letectva, postoupili němečtí vojáci 26.ledna 1945 až na vzdálenost 25km od kotle. I tento pokus ale ztroskotal proti několikanásobné sovětské převaze.
Vojín Binder:
„Měl jsem tu čest, nebo spíš smůlu se zúčastnit všech tří pokusů o vyproštění Budapeště. Před třetím útokem jsme k družstvu dostali přiděleného nového velitele – Unterscharführera Schumanna. Předchozí velitel padl při druhém útoku. Schumann nebyl ani tak fanatický nacista, jako fanatický voják a zabiják. Příklad toho, co z člověka udělá fronta, jak otupí jeho základní lidské smysly a city. 18.ledna jsme dobyli osadu Etyek. Při útoku přišli o život dva naši vojáci. V osadě se nám podařilo zajmout 8 ruských vojáků. Schumann je nařídil zavřít v malém roubeném seníku, který potom sám za použití benzínu zapálil. Jakmile se oheň rozhořel, ozýval se ze seníku strašlivý řev a sténání. Po několika minutách nám Schumann alespoň „dovolil“ vhodit dovnitř propadlou střechou dva ruční granáty. Po jejich výbuších sténání ustalo. Schumann, podle jedné nelichotivé přezdívky, kterou ho mužstvo v jeho nepřítomnosti častovalo, myslím pocházel od někud z Lotyšska. Později jsem se doslechl, že byl po válce souzen za nějaký válečný zločin spáchaný v Ardenách.“
Situace v kotli byla den ode dne horší. Ačkoli se německé velení snažilo Budapešť zásobovat letecky, koncem ledna již obklíčeným vojákům silně docházela munice a denní dávky potravin byly sníženy na 150 gramů chleba.
11.února došlo ke sporadickému pokusu o průlom zevnitř kotle směrem na západ, který neměl mnoho šancí k úspěchu. 13.února 1945 sovětští vojáci obsadili poslední vzdorující zbytky Budapešti a boje ve městě ustaly…
Po Budapešťské katastrofě byly divize Totenkopf a Wiking staženy do prostoru Bakonského lesa u jezera Balaton, kde sváděly obranné boje. Od tud byly v březnu 1945 vrženy do poslední německé ofenzivy – operace Jarní probuzení – Operation Frühlingserwachen.
Vojín Heim:
„Bakonský les mi připomínal mojí domovinu – Gratzener Bergland. Bránili jsme zde vesnici Kardosrét. Nejprudší boj jsem zde zažil 14.února. Naše družstvo mělo postavení v jednom rozstříleném a vypáleném statku. V záplavě sněhu jsme se pokoušeli co nejlépe maskovat – bílými převlečníky a potahy na helmách z prostěradel a podobně. Toho dne dopoledne se na horizontu objevily siluety dvou tanků T-34 následovaných pěchotou. Připravili jsme se k boji, proti tankům jsme měli jen panzerfausty. Tanky nás začali ostřelovat již na dálku. Kolem nás vybuchovaly granáty, zasypávala nás suť ze zasažených zdí, zmrzlá zem a sníh. Pěchota rozvinutá v rojnici za křiku „Urá“ začala proti nám běžeti s nasazenými bodáky asi ze vzdálenosti 100 metrů. Viděl jsem, jak kamarád vojín Ramel odpálil svůj panzerfaust proti jednomu z tanků ve stejné chvíli, kdy ten samý tank po něm vypálil z kulometu. Tank explodoval a shořel, ale Ramel rovnež nalezl smrt. Já jsem si vzal na mušku druhý tank. Zvedl jsem mířidla panzerfaustu, odjistil, namířil a stiskl spoušťadlo, ale hlavice se neodpálila. Zřejmě jsem měl vadný kus, nebo se do spoušťového mechanizmu dostala voda a zamrzla. Nezaváhal jsem, jelikož proti mně již běžel jeden ruský voják, popadl panzerfaust, rozmáchl se s ním a vší silou jsem Rusa udeřil protitankovou hlavicí do hlavy. Pohledu na roztříštěnou lebku s obnaženým mozkem jsem již uvykl dříve. Zahodil jsem panzerfaust a z ramene rychle strhl nabitou pušku a střelil do hrudi dalšího ruského vojáka, který se kousek ode mne pokoušel hodit granát na pozici našeho kulometu. Podařilo se mi bez zranění skočit za rozbořenou zídku statku a od tud ze skrytu s ostatními palbou odrážet nepřítele. Druhý tank byl již v té chvíli rovněž zlikvidován. Útok jsme, především díky našemu zručnému kulometčíkovi, odrazili. Přeživší Rusové se obrátili na útěk, při kterém mnoho z nich ještě nalezlo smrt. Předsunutý pozorovatel nám později vyprávěl, že se podařilo utéct třem ruským vojákům, které všechny asi 500 metrů za linií postřílel důstojník NKVD.“
Vojín Hinkle:
„U Kardosrét jsem jednoho dne nalezl opuštěného psa. Pes neustále lezl za mnou, tak jsem se ho ujal. Velitel proti tomu nic nenamítal, u družstva to bylo jakési zpestření nepříjemných dní na pozicích. Navíc nám Perkelt, jak jsme psíka pojmenovali, často pomohl i v boji. Jednou jsem byl vyslán v tříčlenné hlídce na průzkum. Perkelta jsme vzali s sebou. Na jednom vyvýšeném místě, od kud byl dobrý výhled do krajiny, jsme zalehli a pozorovali terén. Perkelt se začal chovat dosti nervózně a neustále vrčel směrem ke křovisku asi 50 metrů před námi. Velitel hlídky do křoviska vypálil dávku ze samopalu a z křoví se ozval výkřik a sténání. Přískoky jsme doběhli k tomuto místu a nelezli zde dva ruské vojáky, zřejmě rovněž hlídku. Jeden z Rusů byl již mrtev, druhý byl zle postřelen. Zastřelil jsem ho ranou z pušky. V té chvíli jsme mu nemohli nijak pomoct a pro něho to byla rána z milosti.“
Fotografie: www.wikipedia.org; www.bundesarchiv.de
