Boj o Gótskou linii 1944
Nord-Italien, Oktober 1944, Gottenstellungsgebiet
Po slunném létě i v úseku divize nastal sychravý podzim, který se podobal těm, které mnozí naši veteráni zažili v letech 1940 a 1941. Tehdy ovšem byla jiná situace, díky četným vítězstvím gloriola Waffen-SS stoupala k výšinám. Na podzim 1944 i přesto, co nám vštěpovala Kampfpropaganda i frontový tisk, bylo každému jasné, kdo že to začíná mít navrch. Noční teploty již začaly klesat povážlivě k nule a proto "šestnáctka" začala fasovat i klasické soukenné stejnokroje, což však nebylo plošné a docházelo k různým kombinacím s dosud hojně nošenými uniformami tropickými (pozn. ty u nás byly ostatně k vidění až do zajetí v roce 1945).
Na shromaždiště jsme dorazili v podvečer, byla téměř tma. Cestou jsme potkávali pestrou směs: od "řetězových psů", paragánů až po dobrovolníky z italských SS. Ti vypadali zčásti povědomě, jen měli jakési nezvyklé, rudě zbarvené insignie.
Prvně bylo třeba prozkoumat okolí, získat náhled terénu, případně odhalit pozice nepřítele. Bylo nám řečeno, že je možno čekat přepady bandami a setkání s hlídkami spojenců. "Partyzangefahr" pro mnohé nebylo nic nového, s tím již měla naše divize jisté zkušenosti. Vzhledem k vlnitému terénu s možnostmi nočních bojů bylo hnedka jasné, že noční průzkum nebude procházka růžovou zahradou. Příjemné nebyly ani rozjeté bahnité cesty, které některým neopatrnějším připravily doslova nedobrovolné bahenní koupele. Po chvíli na les padla mlha, která naší šestici podstatně ztížila orientaci. Viděli jste stěží kamaráda před vámi. Podařilo se překvapit britskou hlídku, která ovšem po pár vzájemných výstřelech zmizela naštěstí ve tmě. V husté mlze nebyl postup vpřed jednoduchý, o pády, uklouznutí nebyla nouze. Celé úseky cest byly zatopené a bylo je nutno široce obcházet porostem. Najednou bylo v mlze vidět mihotavé světlo. Vyslali jsme průzkumníky, kteří odhalili nepřátelské ležení. To se zdálky zdálo prázdné, ale nikdo nemohl vědět, zda nejde o léčku. V okolí se leskla dlažba, kde by nás klapání bot jistojistě prozradilo. Daný úkol byl ale splněn. Návrat zpět značně ztížila zatažená obloha spolu s doslova mléčnou mlhou. Poněkud jsme bloudili, ale nakonec se unaveni vrátili vcelku zpět. Někteří usnuli hned po zatočení se do pokrývky.
Po několika hodinách křečovitého spánku následoval Alarm. Oblékli jsme zabahněné oblečení a obuv, hodili do sebe snídani a napjatě očekávali. Ukázalo se, že Spojenci z nějakého důvodu začínají široce ustupovat, tak proč jim trochu nepomoci protiofenzivou. Bylo k dispozici několik Kampfgruppen (italští SS, FJ a SS s FG), ale bohužel bez podpory těžké techniky. Bylo otázkou, zda mohl v tomto lesnatém a podmočeném terénu nasadit těžší techniku i nepřítel. Na druhou stranu bylo díky mlze alespoň volné nebe, bez cizích letadel. Naše skupina fungovala velice dobře. Vyznamenali se především mladí polní četníci jako mrštní průzkumníci. Při postupu nám byl spojencem právě rozrytý terén a porost. Díky našim maskovacím oděvům jsme se nehnuti stávali takřka neviditelnými.
Prvně jsme se s Amíky setkali relativně nedaleko. Prudkou palbou byla nepřátelská hlídka doslova rozprášena i za cenu vlastního zraněného. O toho se narychlo s obvazy postarali zdravotníci. Další střet se odehrál nedaleko britského tábora, který byl odhalen předchozí noci. Byli jsme však zákeřně překvapeni ze zálohy, čehož výsledkem byli 2 padlí, kterým již nebylo pomoci. To v nás probudilo jen větší odhodlanost a zbytek nepřítele byl nemilosrdně zasypán střelbou. Přeživší byli zajati. Při pohledu na naše límce se někteří doslova podivovali, když se jim nabízely cigarety a polní láhve. Zajatci byli poté odvedeni do "Kriegsgefangenes-Lageru", kde již čekali kolegové z italských SS, kteří dokonce k našemu překvapení ukořistili americký jeep ! (ten samozřejmě posloužil jako kulisa památečních fotek).
Poté proběhl prvý střet s partyzány (prý si říkali RSI). Tomuto setkání předcházelo nalezení několika mrtvých a zohavených německých vojáků. Vzápětí se snesla prudká palba, která nás donutila bleskově zalehnout a opětovat palbu. Postupně jsme se ukrývali v lese a obchvatem se dostali do partyzánského boku. Ovšem ukázalo se, že italští partyzáni byli o dost méně odhodlaní bojovat za svou věc než ti ruští, protože po pár výstřelech se zbaběle stáhli a doslova vzali nohy na ramena...
/ze vzpomínek Paula S., From Totenkopf to RFSS, New York 1982./
